Foto z roku 1981 Trenéři zleva : Bartoloměj Grejták , Jan Piskoř Horní řada z leva : Kamil Marcalík, Martin Hanák, Miroslav Mačejko, Rostislav Čopík, Radim Kočí, Radek Malchárek, Drahomír Čopík, Marek Piskoř, Miroslav Čopík. Spodní řada z leva : Miroslav Kavulák, R. Kolář , Janusz Wajda, Kamil Kubátko, Petr Čopík, Lukáš Piskoř, René Kolomazník, Ležící z leva : Jiří Kenda, Jaroslav Popovič.
Víte jak se v 80.letech také dopravilo celé mužstvo žáků na venkovní zápas ? No přece v jedné škodovce a jednom žigulíku.
Tak se zase jednou v neděli dopoledne hrálo venku, dneska na Interu P.. , no nejsou špatní, ale nevadí, vždyť Rosťa jede s námi. Tam ho přece nikdo nezná a za dorost nastupuje až odpoledne, tak co, proč by nemohl pomoct, vždyť pokud by mohl, tak by hrál fotbal klidně celý den.
Dva tátové, řidiči a trenéři v jedné osobě nandali do aut dresy, stulpny, trenky a jeden balón. Spočítali klubko mladých hrdinů, kteří se v tom deštivém dni dostavili na hřiště.
Je nás nějak málo kluci, kdo chybí? Zeptal se jeden z trenérů, pohotově jsme volali , Lumča tu není , (ono to bylo každý týden jinak, jednou chyběl Lumča, jindy zase Marek, Mirek, Kamil, Roman, Drahuš, Januš, Petr, Radim nebo někdo jiný )
Do dvou aut se rozmístilo celé osazenstvo zájezdu. Tedy dva trenéři a 11 kluků. Jak se tam naskládali? No prostě nějak, vždyť i pod nohama spolujezdce vpředu bylo dost místa, no ne???
Nevadí, stavíme se pro něj doma, asi se jen opozdil, na tréninku říkal, že na zápas bude. Řekl trenér, doufajíce, že tomu tak je. Ne ne, Lumír dneska nikam nepojede, večer kuckal , bylo ve dveřích řečeno mámou a bylo hotovo.
Po počátečním lamentování v autě, že nás v tom zase jednou někdo nechal a jak ten mančaft postavíme a jak to bude v té záloze vypadat…., jsme tak nějak začali přemýšlet jinak. Vždyť teď nás je akorát jedenáct, to je super, hrajeme od začátku všichni a střídat se taky nedá. Tak se smutek „fotbalových profíků“ přeměnil na všeobecnou radost. A navíc, máme Rosťu.
Jak jistě vnímavý čtenář pochopil, jel s oním mužstvem „tzv. na černo“ jeden hráč , který postavou mezi ně ještě zapadal, ale věkem už ne. A hlavně tím, jak uměl hrát a střílet góly, byl fakt dobrý. V těch dávných dobách se ještě psaly zápisy o utkání na papírový formulář, ale každý hráč měl svou „registračku“ , malou kartičku s fotkou, asi jako dnešní řidičák. A to byl tak trochu zádrhel.
Hraješ na Lumíra Rosťo, tak si pamatuj datum narození a všichni na něho volejte Lumčo, jasné. A buď trochu nenápadný, moc jim neutíkej, ať se hned nepozná ten rozdíl.
Řekl rozhodným hlasem trenér. Věděl, že nedělá tak úplně správnou věc, no ale když kluci chtějí vyhrát a když tu toho Rosťu máme… No mluvte něco klukům, kteří se rychle převlíkají do dresů, aby už mohli být na hřišti a kopnout si do toho kulatého nesmyslu, znamenajícího pro ně tehdy celý svět.
První poločas probíhal velmi dobře, dali jsme (Rosťa) nějaké góly, vyhrávali jsme a všechno vypadalo až moc fajn. Samo sebou pokyny trenéra vzaly za své hodně brzy a každou minutou se náš nejlepší hráč zlepšoval. A když převzal balón ještě na půlicí čáře a krásným sólem, udělaje kličku i golmanovi dal gól a navíc za hlasitého povzbuzování, některých z hráčů – Rosťo, Rosťo jeď, paráda gól, gól. A poté zase méně hlasitě někdo volal , Ty bído to není Rosťa, to je přece Lumír…
Tak se samozřejmě do mysli domácích začal vkrádat plamínek podezření. Ten kluk je nějak moc dobrý, půjdeme v poločase za rozhodčím, jestli může hrát!! Rozruch na lavičce domácích samozřejmě neunikl ani nám a našim bedlivým trenérům, kteří čekali, kdy to přijde a věděli, co by to znamenalo !! Po hvizdu rozhodčího, znamenající konec poločasu vznikal cestou do kabiny v našich hlavách plán co uděláme, přerůstající v paniku.
Kluci je to v pr…, tak čau a udržte to, stačil povědět Rosťa a vyskočil oknem z kabiny, prchajíce zadem za plot ještě v dresu.
Když měl začít druhý poločas, přišel do kabiny rozhodčí pan Tymel, že domácí chtějí mluvit s našim trenérem. U rozhodčího se začalo řešit, že by se měl ten kluk co dává ty góly prokázat, zda je to on, co je uveden v zápisu. Po rychle vymyšlené výmluvě, že tomu klukovi je špatně a musel jet s tátou domů, se všichni na sebe chvíli koukali a pak pan rozhodčí Tymel rozhodl, že když tady ten hoch není, tak ani není co řešit.
Ještě k osobě rozhodčího pana Tymela. Už v té době to byl pán přes 60-let. Ten, když zapískal, tak nikdo nezůstal na pochybách, co zapískal. Každé rozhodnutí okomentoval slovy, co zapískal a proč tak učinil a vysvětloval a vysvětloval. No někdy se více vysvětlovalo než hrálo. Jednou jsem u něj narazil, to už bylo v dorostu, kde si „výrostci“ někdy myslí, že můžou všechno a nějaký stařík jim nebude něco říkat. Po řádném vysvětlení, že jsem fauloval a jsem ještě moc mladý, abych se sprostě vyjadřoval, mi udělil červenou kartu. Po zápase, když mě viděl za lajnou, mi vysvětlil všechno ještě jednou. Dnes je to již přibližně 35 let od těch chvil a na tohoto pána pořád vzpomínám s úctou. Mnohé si člověk uvědomí až po letech.
Ale zpátky na hřiště. Po rozhodnutí, že není co řešit zapanovala všeobecná spokojenost. Domácí tak nějak vytušili, že druhý poločas to budou právě oni, kdo bude na hřišti pánem. My jsme to vytušili také, ale byli jsme rádi, že můžeme hrát dál. Soustředili jsme síly na obranu, Mirek v brance čaroval. Měli jsme dobrého golmana , no v některých zápasech při vzrůstajícím tlaku se většinou jednomu obránci Dr... , který hrál Libero (pozice středního obránce, hrajícího za ostatními) , tedy kdysi u nás tzv. "posledního" ,podařilo hodně neočekávaně dát Mirkovi vlastní gól a to pak byla mela. Dra... byl v té době snad nejrychlejší hráč, ale jak to tak bývá v zápalu boje, kdy byl pro nás každý zápas ten nejdůležitější okamžik v životě, se snažil co mohl zabránit nebezpečné situaci před naší brankou, no prostě jak se říká "jak běží tak kope, se občas podařilo kopnout mezi tři tyče naší branky. Snad se na mě nebude zlobit, stále je jedním z mých nejlepších kamarádů. Rosťovi mezitím nenápadně, jak jinak, odnesl oblečení jeden z našich trenérů a Rosťa se dodíval na zbytek zápasu z auta za hřištěm.
Domácí nás samozřejmě potrápili a dali také nějaké góly, ale jak zápas skončil už opravdu nevím.
Ale na co nezapomenu určitě nikdy, tak to je „ tatranka a žlutá sodovka“. Zasloužená odměna pro všechny mladé hráče té doby. A navíc jsme ji dostali vždy, bez ohledu na to, jestli jsme vyhráli nebo prohráli. Taky se Vám někdy zdá, že ten oplatek byl kdysi více čokoládovější a sodovka žlutější…. No v dorostu to už bylo „jiné kafe“. To nám „v 16-cti, už přece dospělým fotbalovým profíkům ne“, někdy, po dobrém výkonu koupil pan „šlaušek“ ( pseudonym trenéra) i pivko. Ale to už je jiný příběh.
No prostě si s námi, Ti všichni naši trenéři a všichni další lidé, bez kterých by to nešlo užili svoje. Nikdy jsme vlastně za jejich čas, péči a ochotu, kterou nám nezjištně věnovali nestačili poděkovat. Některé věci se zdají být tak nějak samozřejmé do doby, než je poznáte z té druhé strany v dospělosti. Bohužel mnozí si to už přečíst nemůžou, ale i tak si to zaslouží. Pánové " Bartoloměj Grejták, Jan Piskoř, Miroslav Čopík, Vladislav Kubátko, Slávek Čopík, Josef Čopík, Vladislav Pilch, Lumír Twardzik, František Kryska a mnozí další ... Děkujeme.
MP.
Věřňovice jsou od roku 1975 částí obce Dolní Lutyně s počtem 630 obyvatel. Začátek fotbalu se datuje na březen 1931, kdy byla podána žádost Těšínské župě fotbalové v bývalém Fryštátě o založení a schválení sportovní klubu s názvem SK Olza Věřňovice.
Po roce 1948 došlo u nás k sjednocení naší tělovýchovy a vznikl 30. prosince 1949 místní Sokol.
Oddílové barvy jsou zelená a bílá. Velkou zásluhu na tom, že fotbal ve Věřňovicích překonal všechny problémy měl pan František Kryska, který vykonával funkci předsedy oddílu v letech 1979 - 2012.
"A" družstvo je pravidelným účastníkem krajské soutěže.
Do okresního přeboru v soutěžním ročníku 2024/2025 byly přihlášeny tři mládežnická družstva a také "B" mužstvo mužů. V současné době je v TJ Sokol Věřňovice registrováno kolem sta sportovců.